Móda a styl

Mánie socialistické éry: Proč všichni sbírali céčka a k čemu vlastně měla původně sloužit?

AUTOR: Martin Březina

Osobnosti

Jak a kolik si vydělávali hudebníci za socialismu. Televize a rozhlas byly výhra

AUTOR: Věra Nováková

Osobnosti

Počátek osmdesátek byl příznivý pro tuzemské hudební hvězdy. Velkým idolem žen i dívek každého věku se stal Peter Nagy

AUTOR: Martin Březina

Koktejl
Vzpomínky

Pár listů a tolik krásných vzpomínek. Památníček byl v Československu nejen dívčí záležitostí

„Můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat!“ Říkanka,kterou zná každý, kdo vlastnil a plnil svůj památník vzpomínek. U nás to byla především záležitost děvčat. Ale nebylo to pravidlem.
 
FOTO: Se svolením M. Vágnerové

autor

Věra Nováková

16. dubna 2022

Reklama
Reklama

Jako děti jsme sbíraly vzpomínky požehnaně, ale naše paměť stárne a jak se říká – sejde z očí, sejde z mysli – tak už si málokdo vybaví všechny své kontakty, které v životě nasbíral. Dnešní generace má sociální sítě, a tak není divu, že jim památníky přijdou jako středověk.

Převzato z Francie

Ano, byly to právě dámy – šlechtičny z vyšších kruhů, kterým vděčíme za rozvoj památníků. Památníky byly v té době také znakem vzdělanosti a často i zdrojem pro kronikáře a historiky. Protože vypátrat souvislosti šlechtických rodů bylo už tenkrát nad lidské síly. Právě vypisované zápisky se týkaly záznamů a podpisů návštěv, které zavítaly na dvůr. Památník ale nebyl pouze výsadou žen, ale také po něm sahali muži, jež byly třeba dlouho odtrženi od své rodiny a okolí. Takže například období mladistvého vzdělávání na internátech nebo v období válek se všem písemným záznamům. Od deníků, přes dopisy až právě po památníky.

Ale zpět do Československa, a to rovnou do období po druhé světové válce. Právě v padesátých letech minulého století se začaly rýsovat do podoby, jak si je pamatuje většina z nás.

Obsah je král

Můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat, můj památník to nemá rád. 

Můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat. Kdo jeden list utrhne, můj kamarád nebude. 

Můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat. Kdo ten zákon poruší, ten dostane za uši.

Pouze malá ukázka z kreativity a titulních stránek památníků, jejichž obal byl často zdoben květinami nebo neutrální fotografií. Doprovázel mnohé z nás hlavně na základních školách, ale také na pionýrských táborech. Prostě tam, kde jsme získávali nové kontakty. Jak již říkanky napovídají, již se pouze stroze nezapisovalo – jméno, datum a místo setkání. Naopak, bylo žádoucí získat nějakou říkanku, životní moudro, vtip nebo obrázek, který je vlastní osobě, jež záznam provedla.  Kamarádi, učitelé a spolužáci nebo rodinní příslušníci do něj kreslili srdíčka, zvířátka a dospělí pak různé rady do života. Ale jak to tak bývá, často památník skončil někde zapomenut v koutě ještě někdy před obdobím puberty.

Vzpomínáte

Také naši fanoušci na sociální sítích, které již dnes zcela nahradily památníky, pohlednice i dopisy, na své památníky rádi vzpomínají. Ty šťastnější jej ještě našli v koutu své knihovničky nebo krabici z dětství a poslali i své postřehy a fotografie, za které děkujeme.

„Mám dodnes, opatruji, nosím na srazy z devítiletky, legrace, krásný vzpomínky a památky!“ (Dana S.)

„Kdysi mi kamarádka ve škole napsala veršík: „Když jsi přišla na svět, plakala jsi a všichni kolem tebe se radovali. Žij tak, aby všichni plakali až jej, budeš opouštět. Léty už vím, co tím myslela.“ (Jitka T.)

„I my kluci jsme ho měli v době, kdy jsme si hráli na drsné puberťáky.“ (Luboš Z.)

„Mám, dobře schovaný. Jsou tam krásná věnování a i ta naivní typu:  "Jak potůček tichý údolím se vine, tak nechť tvoje žití v samém štěstí plyne". Hezké přání, život "plynul" docela jinak.“ (Helena T.)

Zdroj: Ottův slovník naučný, autorský článek.

Nenechte si ujít
Reklama
Další články