Dalším rčením, které můžeme občas zaslechnout, je také: „To je fronta jako na maso.“ Na maso se stávalo často, ale rozhodně nejen na něj. Nedostatek vyvolaný neefektivní centrálně plánovanou ekonomikou, nesoběstačností a uzavřenými hranicemi do front lid zkrátka nahnal. Byl to takový fenomén, že jsme se často zařadili do fronty, ani jsme nevěděli na co, ale také s vědomím, že na nás nemusí přijít řada.
Stojím frontu, tedy jsem
Pokud se zeptáte kohokoliv, kdo vyrůstal za socialismu, zda někdy stál frontu, tak si asi významně poklepe na čelo. Doba si to žádala. Lidé byli smíření s tím, že čas od času se stálo prakticky na všechno. Tedy pokud nešlo o výprodej zboží ze státních přebytků a nadúrody. Šlo jak o zboží denní spotřeby, jako byly potraviny nebo drogistické zboží, tak o zbytnější zboží jako spotřebiče do domácnosti nebo sportovní potřeby. Tak jako tak, frontě se člověk nevyhnul. Když už se byl člověk schopen vzdát nedostatkových produktů, tak mířil do front na úřady. Tak třeba vyřídit doklady povolující vycestovat do zahraniční na dovolenou často zájemcům „ukradlo“ další dny dovolené, které strávili ve frontách na úřadech.
[:google:]
Všichni si jsou rovni, ale někdo si je rovnější
Fronty se rozhodně netýkaly všech. Vesele kvetla protekce, klientelismus a úplatky. Slovo podpultovka už mladší generace znají jen stěží, anebo jim to připadá úsměvné. I když nedostatek respirátorů nám toto období dost připomněl. Také známosti mezi vedoucími prodejen, anebo i prodavači, byly k nezaplacení. Pamatuji si, jak si celý dům hýčkal souseda pracujícího ve sportovním oddělení OD Kotva, protože kolo pro děti nebo pro sebe chtěl skoro každý. Ale rozhodně nejvlivnější byli papaláši a jejich rodinní příslušníci. Ty měli přednost vždy a dodnes se tak často podivují, že lidé nemohli sehnat to či ono. Především automobily nebo barevné televize mířily rovnou ze skladů do vybraných domácností. Bez front.
Nedostatek jako příležitost
Vyhnout frontám jste se ale mohli i jinak. Když byl člověk skromný a vystačil si i svépomocí. Socialismus byla doba, která přála samopěstitelům, kteří měli možnost si obstarávat své zahrady a zahrádky. Však zahrádkářských kolonií a zahrad tu bylo poměrně dost. Především v menších městech a na vesnicích se dařilo směnnému obchodu, a proto jejich obyvatelé nestáli fronty tak často jako lidé, kteří tyto možnosti neměli. Také doba přála domácím kutilům a montérům, kteří si dokázali poradit i bez oficiálních servisů a prodejen. Na polích jsme tak potkávali prapodivné traktůrky, na cestách nadšené sportovce na originálních kolech, anebo při práci pozorovali řemeslníky s domácími „udělátky“. Ženy se zase uchylovaly k svépomocnému kadeřnictví a šily podle střihů z Burdy jeden model za druhým. Mělo to svoje kouzlo. A nebyla to často volba, ale nutnost. Dnes se k tomu vracíme a říkáme honosně - udržitelnost.
Nedostatek, ze kterého vyplývaly i neustálé fronty, naučily Čechoslováky trpělivosti a určité toleranci, což nejsou rozhodně vlastnosti, za které se musíme stydět. Možná i proto, když si dnes někde občas dobrovolně i nedobrovolně postojíme, to většinou statečně neseme. Ale rozhodně to nelze srovnávat s dobou hlubokého socialismu, kdy stát ve frontě byla nezbytnost.
Zdroj: Autorský článek.
