Hudební šoubyznys byl, je a bude i o politice a „tlačenkách“. Za socialismu to nebylo jinak, spíše ještě důležitější, protože být ve správném souboru, ve správné stáji a mít oko u vydavatele bylo i otázkou politické „nezávadnosti“. Máničkám a hippíkům moc přáno nebylo. A navíc tu byla i jakási zkouška kvality. Kdo to myslel opravdu vážně, musel úspěšně absolvovat tzv. přehrávky. Poté byl umělec zatabulkován a znal tak svou cenu, kterou mohl po promotérech akcí požadovat.
Sólo vs. soubor
V osmdesátých letech minulého století si sóloví zpěváci i zpěvačky sáhli na částku kolem čtyř stovek za vystoupení. Hudebníci a sboroví vystupující byli zhruba na poloviční částce. Nemusí se to zdát moc, ale když si připomeneme, že se průměrný plat pohyboval lehce pod dva tisíce korun československých a hudebníci by si odpracovali třeba pouze víkendy, tak se dostávali značně nad průměr pracujících. V tomto období se asi nejvíce dařilo umělcům, které sdružovali kolem sebe kapelníci František Janeček (Kroky Františka Janečka), který dělal z neznámých hudebníků hvězdy a hvězdičky. Také hudebníci kapelníka Ladislav Štaidla tvořili páteř české popmusic své doby.
[:google:]
Monopolní hudební sdružení
Ono „vybrat“ si stáj bylo spíše o tom, se dostat do té jediné, oficiální, a tím byl Pragokoncert. Organizace ministerstva kultury, kterou prakticky živili preferovaní a do zahraničí uvolňovaní umělci, kteří přispívali „tvrdou měnou“ do rozpočtu organizace a potažmo i samotnému ministerstvu.
Televize a rozhlas byly výhra
Živé koncertování po zábavách a kulturních akcích, ale bylo pro ty nejpopulárnější hudebníky spíše zajímavým zpestřením, než výdělkem. Každý doufal a vyhlížel pozvánku od produkce Československé televize nebo Československého rozhlasu, a to do zábavných pořadů, kterých v sedmdesátých i osmdesátých letech nebylo málo. Navíc byly velice populární a těšily se pozornosti publika. Mezi komerčně nejúspěšnější trvalky jistě patřila generace Karla Gotta, Heleny Vondráčkové, Marie Rottrové, Jiřího Korna, kapely Olympic anebo třeba Hany Zagorové.
Nikdo z nás nebere takový platy
U Hanky Zagorové se trochu zdržíme, protože nemůžeme opominout dnes již legendární vystoupení Milouše Jakeše z konce osmdesátých let minulého století. Generální tajemník KSČ tehdy svou neotřelou rétorikou poodhalil odměny, o kterých se na veřejnosti do té doby spíše spekulovalo. Nutno dodat, že taková odhalení ani za socialismu preferovaným „hvězdám“ moc na popularitě nepřidala, protože vyvolala i vlnu závisti. A co, že tehdy zaznělo? Nejlepší je citovat legendární záznam zachycený tehdejší Československou televizí. "Žádnej z nás nebere takový platy, prostě jako berou oni. Dostávám jednou ročně výpis těch umělců, tedy seznam těch umělců, který dostávají nad těch sto tisíc korun platu, tedy vydělaj si nad sto tisíc korun. No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno, no, ale ona už tři roky po sobě bere šest set tisíc každý rok. A další. Ne šest set, milion, dva miliony berou, Jandové a jiní. Každý rok." Pronesl tenkrát Milouš Jakeš, který dodnes můžete dohledat třeba na Youtube.
Zdroj: Český rozhlas, Youtube.
Pořad Možná přijde i kouzelník lákal nejednu hudební osobnost
30 let ČST se muselo oslavit se vší parádou
