Mít něco z „Tůzu“, to byl sen mnoha z nás. Jak by ne, protože šlo v drtivém případě o zboží, na které se v běžných obchodech těžko natrefilo. Prodejny to ale rozhodně nebyly pro každého, ale každý tam chtěl nakoupit.
Značka, která neplnila poslání
Není překvapující, že značka Tuzex je uměle vytvořený název skládající se ze dvou slov, a to TUzemský EXport. Jak název vypovídá, prvotním záměrem bylo prodávat exklusivní domácí zboží, kterého zrovna nebyl nadbytek, nebo bylo prvotně určeno pro export. Nakupovat zde mohli především „vyvolení“, tedy alespoň ti, jež měli tolik žádané tvrdé valuty anebo se dostali k peněžním poukázkám přímo do těchto obchodů. Nicméně se záměr prodejen s českým zbožím úplně nevydařil, a proto se tam čím dál více objevovaly produkty ze zahraničí. Také proto tyto prodejny nebyly nějak oficiálně schvalovány tehdejším vládnoucím režimem, protože na československém trhu nebylo západní zboží příliš vítané.
[:google:]
Za vším hledej peníze
Tuzex za svůj vznik vděčí také nepřehledné až zmatečné finanční situaci panující již po druhé světové válce. Česká koruna vázána na americký dolar byla dost zranitelná a nadhodnocená. Navíc to vyvrcholilo neslavnou měnovou reformou v roce 1953.
Souběh těchto příčin a stále nadhodnocená koruna se projevil v tehdejším Československu nedostatkem žádaných valut. A právě touha valuty získat, dala obrysy Tuzexu. Tehdy Komunistická strana Československa otevřela otázku založení speciálních obchodů prodávajících exportní tuzemské produkty za valuty. Už tehdy byla patrná dnes již běžná segmentace trhu – byly to obchody pro lidi pracující mimo republiku a pobírající platy ve valutách, ale také pro cizince pobývající v ČSSR. Stát tak chtěl účelově a řízeně získávat valuty přímo od lidí.
Vlastní platidlo
Nepíšeme úmyslně o penězích, ale jakémsi platidle – odběrové peněžní poukázce. Bony, jak se platidlu říkalo, se měnily z počátku v oficiálním kurzu Kčs vůči USD. Za dolar to tak bylo koncem padesátých let cca 7,15 Tkčs (tuzexové koruny), ale tehdejší státní banka směňovala spíše v kurzu 14,30 za jeden americký dolar. Pravidla směny Bonů byla ohromně nepřehledná, měnila se v čase a stále přitvrzovala, a to co do maximální možné výše směnitelnosti nebo platnosti Bonů. K jakémusi zprůhlednění přispěla prakticky až šedá ekonomika v osmdesátých letech. Došlo na obávaný scénář a začal tak úspěšně vzkvétat černý obchod – šmelina a veksláctví. Tedy byznys založený na neznalosti a zmatečnosti směňování, který zjednodušoval proces pořízení Bonů, za značně nevýhodných podmínek pro běžné nakupující. I když stát častěji přicházel o hlavní smysl těchto obchodů, tak to toleroval i částečně legalizoval. Ale to se netýkalo veksláctví, které bylo alespoň na oko postihováno. V osmdesátkách se tak již nejčastěji směňovaly Bony „pouličním“ kurzem v průměru 5 – 7, - Kčs za jeden Bon. Oficiální kurz byl tak pětkrát nižší. Však populární film režiséra Víta Olmera - Bony a klid snad viděl každý z nás.
Jako houby po dešti
První prodejna Tuzex byla otevřena v pražské Rytířské ulici, a to v roce 1957. Není asi překvapením, že hnedle získal popularitu, a tak během čtyř let čítala síť prodejen po celém Československu již čtrnáct poboček.
Poslední kamenná prodejna Tuzex uzavřela své prostory hned z kraje devadesátých let. Československý trh byl otevřený a Čechoslováci měli konečně možnost nákupu nedostupného zboží přímo na Západě v oficiálním kurzu i cenách.
Autorský článek.
Ikonické logo, které se v čase moc neměnilo
R. Skamene jako vekslák ve filmu Bony a klid
