Móda a styl

Mánie socialistické éry: Proč všichni sbírali céčka a k čemu vlastně měla původně sloužit?

AUTOR: Martin Březina

Osobnosti

Jak a kolik si vydělávali hudebníci za socialismu. Televize a rozhlas byly výhra

AUTOR: Věra Nováková

Osobnosti

Počátek osmdesátek byl příznivý pro tuzemské hudební hvězdy. Velkým idolem žen i dívek každého věku se stal Peter Nagy

AUTOR: Martin Březina

Koktejl
Mzdy a melouchy

Platy nebyly žádná sláva, ale práce bylo dost

Zatímco filozofie komunismu je – "všichni jsme si rovni", tak v případě platů je tomu třeba dodat – "ale někdo si byl rovnější". Rozdíl byl markantní. Nejen podle profesí, ale pomyslné nůžky sociálních rozdílů se rozevíraly také podle politické angažovanosti.
 
FOTO: Shutterstock

autor

Martin Březina

26. října 2021

Výše průměrné mzdy z poloviny osmdesátých ve výši 2 800,- Kčs je značně pokřivená platy politicky angažovaných pohlavárů a dalších privilegovaných pracovníků. Schválně zavzpomínejte nebo se zeptejte ve své rodině, jaké částky byly na výplatních páskách.

[:google:]

Platy si nebyly rovny

Tohle rčení si mohla dovolit snad jen hrstka privilegovaných poradců, ředitelů, náměstků a papalášů s titulem z VUML (Večerní univerzita marxismu-leninismu). Ale také některé protěžované profese, které tvořily páteř našeho průmyslu a ekonomiky. Takoví havíři nebo dělníci z těžkého průmyslu. Ti měli značně nadprůměrný plat, který byl zhruba dvakrát takový, jaký byl celostátní průměr. Však dělnická třída byla tak nejprivilegovanější. Systém nestál o zajištěné intelektuály, a proto třeba absolvent po střední škole nebo začínající učitel začínali s platem kolem 900,- Kčs! Ještě hůře na tom byly profese s „vyučením“, kde se platy pohybovaly ve stovkách. Vyjít jenom s touto mzdou bylo prakticky nemožné. Což nahrávalo hledání jiných příjmových alternativ, které v drtivé většině nebyly legální, ale systém dělal, že to nevidí.

Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu

Nemusíme si nic namlouvat, díky socialistické výchově byla společenská ohleduplnost, mírně řečeno, značně pokřivená, a tak se nekalé jednání omlouvalo i tak, jak napovídá nadpis.

Kdo mohl, tak si z práce něco odnesl.

Kdo mohl, tak si z práce něco odnesl. Samozřejmě nejčastěji lepší zboží anebo co nebylo v socialistických obchodech k dostání. Každý podle svých možností a pozic, kde pracoval. Tak se odnášely toaletní papíry, brazilská káva, skleničky, obědy ze školních jídelen, stavební materiál a další, dnes již až úsměvné předměty. Některé profese se ale přímo nabízely k možnosti profesionálního rozkrádání socialistického majetku. Třeba takové prodejny ovoce a zeleniny. Nebylo nic jednoduššího než vykázat shnilé zboží, které nepřežilo cestu. Odnášelo se tak nejen domů, příbuzným a sousedům. Byl to výborný artikl i pro tzv. podpultovky, kdy se směnným obchodem nebo „za obálku“ prodávalo známým. Takové banány nebo pomeranče před Vánoci, ty se „ztrácely“ často. To samé platilo u řezníků, kteří patřili mezi ty, které jsme si předcházeli.

Melouch jako vedlejší příjem

Společensky i komunisty tolerovaným příjmem bylo „melouchaření“. Pjem, který již takřka vymizel nebo byl nahrazen sofistikovanějším - „vedlejší příjem“, který se regulérně daní. Ale za socialismu tomu tak nebylo. Protože přivýdělek probíhal neregulovaně. Často se stačilo domluvit třeba s instalatérem z práce nebo zajít na pivo do nejbližší hospody a poptat se zde po zedníkovi. Většinou se podařilo. Kapitolou samu pro sebe byly melouchy pro „papaláše“, kdy se zaměstnanci alokovali  pro stavby nebo opravy chat a chalup s využitím firemní techniky nebo materiálu. Pro "meloucháře" to byl vítaný a nezdaněný příjem, který mohl překračovat i oficiální plat.

[:google:]

Veksláci a šmelináři vydělávali dost

Nelegální příjmy se za socialismu staly nedílnou součástí života. Reálný socialismus pro tyto šmeliny vytvářel sám vhodnou půdu, kdo na to měl naturel, tak mohl být brzy smetánkou společnosti. Důležité bylo mít konexe a na správných místech, mít "podchycené" známé i příslušníky VB. Tato sorta tak rozhodně nemusela čekat ani na důchod a zařadili se mezi privilegované občany po bok politiků a protěžovaných umělců. Ano, řeč je o vekslácích a šmelinářích. Prodejny Tuzex s vlastní měnou Bony daly práci mnoha lidem z „galerky“. Dalšími úspěšnými obchodníky s nadstandardním příjmem byly šmelináři, kterým se dařilo dostat na nelegální trh zboží, které v socialistických obchodech bylo těžko k sehnání. Takové džíny – plísňáče, zkoušené z podchodu na Václaváku nebo videopřehrávač, koupený o pár ulic dál za autem, to byla klasika, ke které byli procházející slepí anebo se hned přidali a nakupovali také.

Pokud se snažil člověk žít podle tehdejších not a chtěl si pořídit alespoň základní výbavu domácnosti, jako automatická pračka, televizor nebo automobil, tak poctivě na to spořil roky až desítky let. Navíc to chtělo značné štěstí, aby to člověk sehnal. Já vzpomínám na to, jak mi otec šetřil na kolo Favorit a když už, už to vypadalo, tak jej vždy zdražili nebo nebylo k sehnání. Ale dočkal jsem se.

Nenechte si ujít