Hotely na zimní podnikové rekreace byly ale výsadou jen některých podniků. Na co mnozí z nás s nostalgií vzpomínají, je dostupnost zajet na zimu na hory, protože významná část národních podniků měla vlastní horskou chalupu, která byla za pakatel nebo dokonce i zdarma k dispozici zaměstnancům. I když je třeba připomenout, že prioritu mělo vedení a jejich rodiny i známí.
Jako vejce vejci
Firemní ubytování mělo kromě nižších nákladů také tu výhodu, že poskytlo možnost trávit i volný čas s kolegy i rodinami, což stmelovalo kolektivy. Dodnes si vzpomínám, jak jsme na přelomu osmdesátých let hledali podnikovou chalupu, kde jsme měli rezervovaný pokoj. Navigace od usedlíků nebyla o popisných číslech, ale orientovalo se podle toho, které společnosti objekt patřil. Konverzace tak často zněla: „Dobrý den, kde prosím najdeme chalupu Středočeských dřevařských závodů? Jó, to si dáte, musíte stále do kopce, nejdřív minete roubenku od ČKD, pak je budova Sempra a nad ním je ta vaše.“ A protože se často podobaly jako vejce vejci, tak pro neznalé bylo často velkým dobrodružstvím najít ten správný objekt.
[:google:]
Skromné, ale funkční vybavení
Nikdo nechtěl být v podnikové chalupě první nebo sám, protože bylo třeba promrzlou chalupu vytopit, což trvalo často hodiny. Proto se v sezoně často najímali kotelníci a údržbáři, kteří udržovali objekt vytopený a připravený. Co se týkalo výbavy, tak platilo – dovez si, co pobereš, a to doslova. Při troše štěstí byl na podnikových chalupách toaletní papír na WC a dřevo nebo uhlí na zatopení. Většinu kapacity zavazadel, jako byla krosna nebo jiný bágl, tak zabralo povlečení a ručníky, což při rodinných výjezdech dalo celkem zabrat. Ale mělo to své kouzlo a nádech dobrodružství podobající se oblíbenému trampingu. Téměř každá chalupa měla společenskou místnost, kde se často komunitně žilo. Dokonce rodiny společně vařily z navezených zásob. Chalupy se užily často i pro jarní prázdniny dětí zaměstnanců.
Z kopce musíš, do kopce můžeš
Ty nejzajímavější objekty, patřící především větším státním firmám, byly často umístěny přímo v kopcích, a to dokonce s vybudovaným vlastním vlekem, tedy spíše přibližovadlem. Výhodou bylo lyžování bez front na volných kopcích. Bylo to ale vykoupeno menším pohodlím lyžařů, protože kolem pasu si každý vozil vlastní „kotvu“, kterou si lyžaři na jedoucí lano sami nahazovali. Dosud nechápu, jak jsme mohli bez úhony přežít dětství, protože nahazovat kotvu a navíc se soustředit na jízdu, to byla výzva.
Pokud jste to štěstí neměli a vlek u chalupy nebyl, tak se dalo dohodnout se sousedním podnikem, kde lano bylo. Záleželo také na volné kapacitě kotev, které byly ke sdílení. Ti zdatnější lyžníci se ale raději i tak vydávali za profi pomou nebo kotvou do nejbližších lyžařských středisek. Sedačky nebo dokonce i kabinky byly výsadou těch největších středisek, jako byl Špindl, Pec pod Sněžkou nebo Harrachov a samozřejmě Tatry, československá chlouba. Největším zážitkem byla také jízda rolbou, pásovým vozidlem, který rozvážel turisty se zavazadly do ubytoven a chalup. Protože jich bylo málo a muselo to tedy být, aby vás svezla.
Cesta z podnikových chalup k autobusům nebo parkovišti byla také dobrodružná a na lyžích to zvládali hlavně ti odvážnější lyžaři. Stačí si vybavit další oblíbený film Sněženky a Machři, kdy účastníci sjížděli kopec v „plné polní“.
Jaké máte zážitky ze zimního podnikového cestování vy?
Zdroj: Autorský článek.
Svézt se rolbou byl zážitek
Kotva "nahoď si sám"
