Móda a styl

Mánie socialistické éry: Proč všichni sbírali céčka a k čemu vlastně měla původně sloužit?

AUTOR: Martin Březina

Osobnosti

Jak a kolik si vydělávali hudebníci za socialismu. Televize a rozhlas byly výhra

AUTOR: Věra Nováková

Osobnosti

Počátek osmdesátek byl příznivý pro tuzemské hudební hvězdy. Velkým idolem žen i dívek každého věku se stal Peter Nagy

AUTOR: Martin Březina

Osobnosti
Hudební underground

Nelehký život hudebního undergroundu

Kultura a hudba byla často vnímána jako nástroj proti ideologii tehdejšího režimu, a tak i hudebníci patřili mezi nejsledovanější osobnosti tehdejšího Československa. Občas stačila pouze maličkost, jako anglické texty, kterým tehdejší kulturní referenti nerozuměli nebo punkový vzhled, který se neslučoval s představou o slušném občanovi ČSSR. Pokud byl někdo přistižen při pokoutním vystoupení, mohl být i exemplárně potrestán odnětím svobody.
 
FOTO: Česká televize

autor

redakce

04. listopadu 2020

Hudebních kapel inspirovaných tehdejší punkovou vlnou z Velké Británie nebo rockery z USA bylo v tehdejším Československu poměrně dost. Ale šlo většinou o kapely, které neopustily garáž, kde tvořily. Do „mainstreamu“ měly daleko a udělat se viditelnějším znamenalo doslova jít s kůží na trh. Ale přeci jen se čas od času nějaké uskupení ukázalo, protože mělo vyšší ambice. Nakonec se třeba následující kapely zapsaly alespoň tučným písmem do české undergroundové kroniky.

[:google:]

The Plastic People of the Universe

Kapela inspirovaná americkou hudební ikonou Velvet Underground se dala dohromady symbolicky roku 1968. S příchodem normalizace se její existence v socialistickém Československu zkomplikovala.

Roku 1973 jim nebyl přiznán oficiální statut.

Poté, co jim roku 1973 nebyl přiznán oficiální statut a nesměla kapela tudíž oficiálně veřejně vystupovat, už hrála jen na soukromých akcích a stala se z nich undergroundová kapela na plný úvazek. V dalších letech komunistická policie zatkla a odsoudila za výtržnictví jejich manažera Ivana Martina Jirouse a saxofonistu Vratislava Brabence. Při pořádání tajných koncertů spolupracovali třeba i s Václavem Havlem. Boj „Plastiků“ s režimem trval mnoho let – až v roce 1987 nátlak STB způsobil, že se rozpadli a jen někteří přešli do nové kapely baskytaristy a zpěváka Milana Hlavsy, kterou nazval symbolicky Půlnoc. S tou pak hráli i po roce 1989, než se Plastici znovu sešly k delší spolupráci v roce 1997. Stalo se tak na přání Václava Havla u příležitosti dvacátého výročí Charty 77.

Původní sestava byla tvořená Milanem Hlavsou (baskytara, zpěv), Jiřím Števichem (kytara, zpěv), Michalem Jernekem (sólový zpěv, klarinet, saxofon) a Josefem Brabcem (bicí). 

Pražský výběr

Pražský výběr založil roku 1976 klávesista a zpěvák Michael Kocáb. Počátkem 80. let byla snad nejpopulárnější československou kapelou. Stalo se tak díky originálnímu stylu i textům, charakteristickým rádoby anglickými slovy, která ale nedávala žádný význam, jen byla zvukomalebná.

V roce 1982 natočil Juraj Herz, ve spolupráci s kapelou, film Straka v hrsti, pojmenovaný stejně jako jejich album, ve kterém se objevilo i několik signatářů Charty 77. Populární skupinu začala STB více sledovat. V lednu následujícího roku prorežimní představitelé našli záminku, jak produkci Pražského výběru zastavit. Na koncertě prodávali neoficiální plakáty.

Kapela pak tvořila součást seznamu jmen v článku „Nová“ vlna se starým obsahem, který byl publikován v březnu 1983 v časopise Tribuna. Ten vedl převážně amatérské hudebníky okrajových žánrů jako členy ideologické diverze a vyzýval pracovníky kulturních institucí, aby těmto skupinám nepořádali koncerty.

Jejich bubeník Jiří Hrubeš emigroval a skupina se vrátila ke koncertování až roku 1986 pod změněným názvem Výběr. Po roce 1989 vystupoval Pražský výběr jen občas, ke většímu koncertování se vrátili až po roce 2000.

Původní sestava vystupovala s frontmanem, zpěvákem a klávesistou Michaelem Kocábem, kytaristou Michalem Pavlíčkem, baskytaristou Vilémem Čokem a dvěma bubeníky Klaudiem Kryšpínem a Jiřím Hrubešem.

Undergroundových hudebníků byla mnoho a někteří hudební historici dokonce tvrdí, že minmálně stejně, jako hudebníků oficiálních. Ale kdo ví, většina i talentovaných umělců „dojela“ na své ideologické neshody a nedokázala se smířit se zásahy a cenzurou do své tvorby. Tak raději šli pracovat na často podřadné pozice, protože na vyšší místa by museli čistý kádrový posudek, a to se podařilo málokomu.

Nenechte si ujít