O tom, že byl výjimečný a nezapomenutelný svědčí výčet uměleckých stop, které po sobě zanechal. Poslední film, kde jako herec účinkoval, veřejnost shlédla až dva roky po jeho úmrtí. Byl to film Divoké pivo v roce 1995.
Kam se vrtnul, tam byl vidět
Jeho životopis je téměř knižní román, a tak když se podíváme do publikací a článků, které rozebírají jeho život, tak jsou si podobné jako vejce vejci. Díky absolutnímu hudebnímu sluchu byl již jako dítě ozdobou dětského Kühnova rozhlasového sboru a později také Dismanova souboru. V obou projektech se také uplatnil i jako herec, což dál určovalo jeho kariéru hudebníka, zvukaře a zvukového mistra, ale i herce. Jeho nadšení být všude a u všeho vzbuzovalo v uměleckém světě obdiv stejně jako jeho talent. Našli se ale i tací, kteří mu jeho úspěch záviděli, a tak byl ne vždy respektován tak, jak si představoval.
[:google:]
Komplikovaný vztah k dětem
Snad nejdiskutovanější kapitolou jeho kariéry je umělecká činnost pro děti a s dětmi. Jako vystudovaný dětský pedagog, autor několika knih pro děti a zakladatel svého Divadélka Strýčka Jedličky se může zdát, že byl dětmi milován a oblíben. Opak je ale pravdou. Bylo to jako na houpačce. Na jedné stráně děti bavily jeho imitátorské schopnosti a napodobování zvířat, ale na druhé straně si svým chováním mimo kamery nebo divadelní prkna vybudoval pověst arogantního člověka, který v podstatě děti nesnášel. Stačí se začíst do diskuze na našem facebookovém profilu, kde se to pod jeho fotografií hemží převážně negativními komentáři uživatelů, kteří jej jako děti poznaly i osobně.
Anna Friedrich například napsala: „Nesnášela jsem ho už jako dítě, v dospělosti jsem měla příležitost vidět na vlastní oči, jak se k dětem choval. To mělo za následek, že jsem ho nesnášela o to víc. A protože jsem pracovala na místě, kde on pro děti vystupoval, řekla jsem mu to.“
Ale zanechal u dětí i pozitivní vzpomínky: „Tak o něm se tradovalo, že neměl rád děti! Ale jako imitátor byl bezkonkurenční! Uměl napodobit nejen zvířata, ale prostě cokoliv,“ připomněla si Jarmila Dobová v diskuzi.
Uměl náležitě žít
I přes své pracovní vytížení a časově náročné sportovní koníčky si našel čas žít bohémským životem, což si dopřával řízením luxusních vozů, ve kterých s oblibou nejezdil sám, ale za doprovodu sympatických žen. Netajil se tím a nestyděl se pochlubit, o čemž svědčí i jeho "štěk“ ve filmu, kde by jej málo kdo čekal. V roce 1987 se objevil ve filmu o fanoušcích pražské Sparty, který byl natočen podle skutečné události. Ve snímku Proč? se projel se svým Mercedesem, který se stal terčem chuligánů a odskákal si to rýhou klíčem do laku. Samozřejmě šlo o efekt, protože na svůj vůz nedal dopustit.
Sport byl jeho vášní i osudem
Jak žil, tak i zemřel. Trochu košilaté rčení, které zde ale doslova platí. Vyčerpávající umělecký život si kompenzoval na sportovišti, kde preferoval fotbal, hokej a především byl údajně nadprůměrným tenistou. Podobnou kulturní personou, která byla vidět i na sportovním kolbišti, byl snad jen Vlasta Burian, bývalý brankář Sparty. Jak jsme již zmínili v první větě tohoto odstavce, tak doslova stejně dramatický konec měla jeho životní pouť. Ve svých sedmdesáti letech dostává infarkt na tenisovém hřišti, který bohužel nepřežije.
Co ale rozhodně přežívá a ještě dlouho bude, tak je jeho nezaměnitelný humor a životní nadhled. Když se třeba budeme dívat na film Adéla ještě nevečeřela, tak se nám připomene díky zvukům masožravé květiny, které připravil, ale stejně tak i zvukovými efekty v ikonické komedii Limonádový Joe.
Zdroje: ČSFD, Česká televize, autorský článek.
Populární Pohádky Strýčka Jedličky vyšly také jako audionahrávka na LP.
Antonín Jedlička si zahrál také v dětském seriálu Arabela.
