Vlastnit automobil nebyla v Československu samozřejmost. Pokud nebyla překážkou ekonomická nedostupnost, tak to byl bídný výběr a měsíce až roky čekání v pořadníku. Neutěšená situace a nezbytnost mobility tak dohnala amatérské konstruktéry do garáží a dílen. Nešlo jen technicky udržet automobily v provozu, ale také přijít s něčím novým. Nenáročným a dostupným vozítkem, které by bylo pro Čechoslováky "vysvobozením". Tak se na trhu objevilo i neotřelé přibližovadlo OS-KAR.
OS-KAR z československé dílny
Tři kola, kovová konstrukce, potah plátna a koženky, motor z motocyklu Jawa o objemu 250 cm3, to vše zabaleno do roztomilého designu. Jediné vozítko na světě s homologací pro provoz na silnicích vzniklo v dílně československých konstruktérů Františka a Mojmíra Stránských začátkem padesátých let minulého století. „Kára na ose“ (zkráceně OS-KAR) byla hned od počátku úkazem na našich silnicích, která si získala více pozornosti, než konstruktéři očekávali.
Bratři Stránští se ještě věnovali malosériové výrobě a experimentovali především s velikostí kol a obsahem motorů, a to dle dostupnosti na trhu. Cena prvních kusů se pohybovala kolem nevídaných šedesáti tisíc tehdejších československých korun. Šlo o kusovou zakázkovou výrobu, a tak cena byla dána poptávkou. Ale ne na dlouho. Padesátá léta a nastupující normalizace nepřály podobným podnikům. Mnohé zavřely a ty „šťastnější“ skončily ve státních rukách jako součást výrobních podniků a tvůrci si tak mohli zachovat vliv na svůj produkt i když ku prospěchu lidu. Bohužel jeden z bratrů opouští tvůrčí tým velice brzy. František v roce 1954 na následky zranění z dopravní nehody ve „svém“ vozítku umírá.
[:google:]
Auto pro invalidy
Pověst dostupného vozítka pro invalidy a důchodce začal budovat teprve až státní podnik Velodružstvo Solnice. V polovině šedesátých let na trh vstupuje poprvé pod přechodovým názvem OS-KAR Velorex. Jedná se o inovovanou verzi s upravenou střechou a více schovanou kapotáží. Pokud vám zní Velorex méně úderně než původní pracovní název, tak věřte, že název je stejně úderný. Z latiny inspirovaný název znamená „král kol“, což na kapotážovanou motorku celkem sedí. A cena? Startovala na necelých 11 000 Kčs! Navíc se cena po celou dobu produkce pohybovala v rozmezí od 9 500 až po 20 000 Kčs. Prodej probíhal především přes Československý svaz invalidů, kde se dokonce vedly pořadníky.
Pozvolný pád
Po dvaceti letech od uvedení do provozu nastal pozvolný pád dosud oblíbené tříkolky. V roce 1971 tak opustilo výrobu posledních pár kusů z celkových více než patnácti tisíc vyprodukovaných okapotovaných motorek OS-KAR, později Velorex. Návratu na výsluní nepomohla ani dlouho plánovaná a testovaná čtyřkolka, která nikdy nedosáhla stejné popularity. Ztráta homologace pro provoz na pozemních komunikacích byla také významnou překážkou pro další produkci. A nakonec nezapomínejme na konkurenci v podobě východoněmeckého Trabantu. Sic byla cena cca o třetinu vyšší, českoslovenští důchodci se do tvarů a plastů luxusnějšího Trabanta na první pohled zamilovali.
Lidové označení vozítka
Tolik přezdívek a označení si snad jiné československé vozítko nikdy nezískalo. To svědčí o tom, že i když bylo nepohodlné a spíš nebezpečné než bezpečné, vyvolávalo řadu emocí. A to jak pozitivních, tak i negativních. Stačí si zalistovat dobovou dokumentací nebo zadat "Velorex" do internetových vyhledávačů a přezdívky se jen pohrnou. Od těch nejfrekventovanějších jako hadraplán, hadrák, hadrolet nebo prchající stan přes splašené trubky, velouš, netopýr, montgomerák až třeba po „pytel na mrzáky“. Přezdívky nevznikají jen tak, a proto si i fanoušci těchto popojíždítek musí přiznat, že o bezpečnosti a komfortu z jízdy to není.
[:google:]
Velorex jako filmová hvězda
Filmy a seriály vítají jakoukoliv bizarnost, která celý „biják“ ozvláštní. Hadrák se přímo nabízel, protože vtipných scén se dalo udělat nespočet. A to od nastupování, provoz až po parkování. Vrchní, prchni z roku 1981 tak připomněl klasickou tříkolku i deset let po ukončení výroby. Čtyřkolka si získala pár vteřin své slávy i ve filmové pohádce Ať žijí duchové (1977). A konečně v seriálu Hvězdy nad Syslím údolím (1986) se jím proháněl Josef Dvořák a Zuzana Bydžovská. Určitě si na něj vzpomene i Jiřina Bohdalová, která si jej vyzkoušela řídit v seriálu Dobrá voda (1982).
I když si Velorex získal významnou pozici v kategorii nejšílenějších socialistických vozítek, tak má stále spoustu zastánců a fanoušků, kteří se od sedmdesátých let potkávají a vyměňují si své zážitky.
A co vy, svezli jste se někdy hadraplánem?
Zdroj: Fun Club Velorex, Ivo Fajman - Velorex (Grada)
Strohý ale funkční interiér
Hnědá barva ke splašenému montgomeráku zkrátka patří
